České řízení ze století do století

Prof. Jaroslav A. Jirásek, CMC Graduate School of Business, Praha-Čelákovice

Česká společnost prošla skoro vším, co formovalo dvacáté století v Evropě. Jak se při tom utvářelo české řízení? V mezinárodním kontextu nemá špatnou minulost, a snad o hodně lepší budoucnost. Právě nyní se zvedá.

                1. Slavný začátek-první světový kongres

                Počátky novodobého českého řízení sahají do dvacátých let. Roku 1924 se v Praze konal první mezinárodní kongres řízení. Na čas se Praha stala Mekkou světových snah o pokrok řízení.

Kongres se konal v duchu tehdy se rozmáhajícího „vědeckého řízení“. Přívlastek „vědecký“ se  četl – po americku - jako  založený „na měření a počítání“. Vědecké řízení bylo dílem především  amerických provozních inženýrů. Vůdčí osobnost tohoto směru F.W. Taylor je předtím nazýval „úkolové řízení“. U zrodu byly stopky a měření pracovního času (úkolu).

Na kongres přibyly delegace z celého světa. Největší americká.  Čeští a američtí inženýři vystupovali jako  „jedno tělo jedna duše“. Druhá největší byla polská. Polsko mělo osobitou školu vědeckého řízení (Adamiecki). Silní byli v oné době také Francouzi a Britové.

Poprvé se na mezinárodní odborné fórum dostavila i delegace sovětská. Vedl ji A.K. Gastěv, ředitel prvního ústavu práce na světě. Referoval pak přímo Leninovi o mladé ctižádostivé republice, která se slibně vyvíjí. Na kongresu vyvolali kuriózní problém: stěžovali si, že nedostali časový prostor. Dělní Američané totiž prosadili desetiminutovou řečnickou lhůtu. Rozvláční východní Slované se za tu dobu stěží převalili přes orátorské úvody.

                2. Česká iniciativa

                České řízení představili především T. Baťa, který hovořil na téma „dělník jako spolupodnikatel“ a tehdejší ředitel plzeňské Škodovky, který předvedl snad všechno, co se tehdy v řízení považovalo za nové. Prezident T.G. Masaryk pomohl kongres financovat (se sponzory to ani tehdy nebylo slavné) a poslal mu zdravici, že veškerá práce společnosti by se měla převést na solidní plánovitý vědecký základ.

                Kongres založil Mezinárodní radu pro vědecké řízení (Conseil international de lˇorganisation scientifique, CIOS, která se před časem rozpadla na kontinentální sekce, naše je CECIOS, evropská rada CIOS). Vzápětí následovala česká odnož Komitét pro vědecké řízení, který působí dodnes.

                „Česká škola“ řízení, snad se nechá s jistým přehnáním tak nazvat, se vyznačovala příklonem k vědeckému řízení, ale se sociální odpovědností. (Bezprostřední vliv měl F.B. Gilbreth, který se kongresu nedožil, čestné předsednictví svěřili jeho manželce, L. Gilbrethové, ještě dlouho po druhé světové válce upřímné přítelkyni naší země.

                Praktickým ztělesněním vědeckého řízení v Americe byl fordismus. U nás tomu odpovídalo tvůrčí dílo  T. Bati. Zatímco americký Ford převedl na zásady „vědeckého řízení“ celou továrnu, „moravský Ford“ podle nich utvořil celé „tovární město“. Zatímco americké inženýrství  se zaměřilo  na fixování fyzických vstupů do výroby , Baťa řídil především s pomocí nákladových kalkulací a finančního plánování (a ponechával prostor dílenské iniciativě). Zatímco na jedné Fordově továrně byl nápis „hlavu nechte u brány, vevnitř za vás myslí odborníci“, Baťa hlásal „člověku myšlení, strojům dřinu“.

                Pražský kongres byl historicky největším přínosem českého řízení. Padesáté a sedmdesáté výročí se znovu připomínalo v Praze.  V roce 1974 zvláštním zasedáním představenstva CIOS, v roce 1991 novým mezinárodním kongresem.

                                3. Potýkání se s Velkou depresí

                Třicátá léta měla být ve znamení rozmachu, ale k zemi je srazila Velká krize. Průmyslová výroba klesla na polovinu, vývoz na třetinu. Konjunkturu měly jen bankroty. Počet nezaměstnaných se blížil k jednomu miliónu. Byly zavedeny „žebračenky“, nad pražskými Vysočany vyrostla nuzná kolonie „Čína“ sbitá z plechových reklam,  do strahovského pískovce vyhrabávali svá obydlí pražští bezdomovci.V letech 1930-1936 se národní důchod

nezvedl. Stagnaci ukončila až příprava na obranu země. Ale to už zbývaly jen tři roky nezávislého bytí.

Ve třicátých letech se české řízení obohacovalo o podněty jak vědeckého řízení, tak německé „racionalizace“ (Rationalisierung).

Čeští stoupenci taylorismu šířili nové „Poselství Taylorovo“, že zauzlující se problémy lidstva by mohla rozvázat aplikace vědeckého řízení na celou společnost. Francouz H. Fayol vyslovil, že dobrý podnik má být řízen jako vojenská divize (od té doby se podnik kreslí jako hierarchická „pyramida“). Britský plukovník Urwick šířil organizační pravidla (pravidlo ruky: nikdo nemá mít víc podřízených než má ruka prstů). A Sloan vynašel, jak organizovat velké průmyslové podniky. Do české praxe z toho proniklo poměrně málo.

Německý přístup si získal značný vliv. V Německu  byl průmysl silně kartelizován, vzájemná konkurence byla zčásti suspendována. Od podniku k podniku putovaly inženýrské skupiny, vyhledávaly nejlepší postupy a vtělovaly je do typových vzorů a jednotných norem práce a materiálu.  REFA (Reichs-Einheit fuer Arbeitsnormen, Říšská Jednota pro pracovní normy) si získala velkou autoritu. Vynikající bylo německé účetnictví a kalkulace (škola Schmalenbachova) a pokročilé užívání kancelářských (kalkulačních a účetních) strojů.

                Krize těžce doléhala, podnikům šlo o přežití. Ale vynikající podniky ji přemáhaly a nenechávaly si moc ujít z novot podnikového řízení. Škodovka, ČKD, Baťa, První brněnská, Praga, Volman, bratři Sigmundové, Wichterle a Kovařík, Sousedík, Havelka a Mész, Walter, Česká zbrojovka, Waldes, textilky, sklárny a četné další. Vyspělost takových podniků dodnes vyvolává optimističtější představu o ekonomice třicátých let. Začala se konstituovat odvětví, jež později, po válce, vynesla český průmysl, jako těžké strojírenství, výroba obráběcích a tvářecích strojů, automobilová a letecká výroba, radiotechnika, kancelářská technika, zbrojní průmysl.

                Událostí třicátých let se stala Encyklopedie výkonnosti (tři díly: Práce, Výroba, Obchod), dílo svým zaměřením, vyspělostí i rozsahem světově unikátní. Nemohlo by vzniknout, kdyby nemělo oporu v české podnikové praxi.

                                4. Za německé okupace a druhé světové války

                Válečná doba, roztržení československého státu, okleštění českého státu, zavinila na 340 000 lidských obětí,

přičemž „německá smrt“ nebyla nahodilá jako na bojišti, ale doma ji rafinovaně organizovalo gestapo (zaměřovalo se na inteligenci a dělnické vůdce). Hmotné škody se hned po válce (pro Norimberský proces s nacismem) odhadovaly na pět předválečných národních důchodů.

                Německá diktatura a byrokracie zasadily těžkou ránu i řízení. Ale ani v trudné době německé okupace a války se vývoj řízení tak docela nezastavil. Poprvé zakusil průmysl – zatažený do německé válečné mašinérie - v zádech dostatečný trh. Předtím se vyrábělo hlavně na zakázku, nyní se rozšířila velkosériová výroba složitých výrobků (tankových, leteckých, ponorkových, dělostřeleckých, zaměřovacích a spojových dílů). Sériovost má jiná pravidla: nedá se spoléhat na individuální dodělávky, vše se musí technicky včas připravit a vykonat bez vad, užívá se hojně přípravků a měřidel, zavádějí se drahé výkonné stroje, které nesmějí zahálet, operace se navazují těsně za sebou (propojené dopravníky), zásoby se udržují v racionální míře, celý proces je podrobně rozplánován, každé stadium výroby se zaznamenává a kontroluje.

                Podniky podléhaly válečným přídělům, musely používat náhražky, pracovalo se pod tlakem a neustálou hrozbou. (Německá výroba přesto dosáhla svého vrcholu na podzim 1944, vlastně až před koncem války. Aby se uchránila před bombardováním, byla organizována jako „mozaiková“, díly se vyráběly na různých místech a svážely k montáži). Česká výroba byla ušetřena bombardování až téměř do konce války.

                                5. Poválečná obnova („český hospodářský zázrak“)

                Ještě během války připravila exilová vláda znárodnění velkého průmyslu a bank. Bylo vyhlášeno k 28. říjnu 1945. Stalo se východiskem  hluboké poválečné restrukturace, dříve a radikálněji než jinde. Přes odsun 2,5 miliónu Němců se obnovil rozsah předválečné výroby už v roce 1946 a převýšil ji o 10 % v roce 1948.

                Roku 1946 vynesly volby komunistickou a sociálně demokratickou stranu jako zcela majoritní (obě se brzy spojily). Společnost se dala cestou lidové demokracie se zaměřením na socialismus. Zpočátku se svým vlastním přístupem, ale na počátku padesátých let přijala drsnou bolševickou variantu.

                Roku 1946 vystoupil W. Churchill v americkém Fultonu (stát Missouri) a vyhlásil křižácké tažení proti komunismu. Použil při tom výrazu (z dob nástupu nacismu) „železná opona“. Poté, co naše vláda byla donucena odmítnout Marshallův plán, se i u nás ustavil stav „studené války“. Začal se vypovězením četných dodavatelsko-odběratelských vztahů ze strany Západu a uvalením strohého embarga na technické dodávky. Česká ekonomika se od té doby vyvíjela v izolaci a přetížení.

                                6. Doba centrálního plánování a velkých podniků

                Z doby Velké deprese pocházel všeobecný kritický postoj k neregulovanému trhu. Celá Evropa se přiklonila k plánování. Na Západě se vzorem stal francouzský „indikativní plán“ (plan indicatif). K nám bylo plánování přeneseno z Británie (předlohou bylo britské válečné plánování). Až od roku 1953 se přešlo na sovětský způsob. (Podle tupého překladu, dokonce z maďarštiny!: plánovala se výroba ledoborců v ks, chov velbloudů v tis. ks., příprava harpunářů…).

                Plán se stal politickým nástrojem. S jeho pomocí se celá ekonomika vtahovala do sovětské militarizace, forsírovaně se zaměřila na těžký investiční průmysl (řetězec „uhlí-ocel-stroje“). Zadržovaly se naopak investice do spotřeby.

                Plánování bylo spjato s mnoha novými ekonomickými úlohami. Vylučovaly se duplicity, tvořily velké podniky vybavené „vším potřebným“: výzkumem, inženýrstvím, obchodními složkami nákupu a prodeje, personálními a sociálními službami, výpočetní technikou, opravářstvím. Ovládání velkých podniků (od 4 000 do 140 000 zaměstnanců) patřilo k vymoženostem řízení. V době největší koncentrace byl celý průmysl v rukou 135 generálních ředitelů, později průmysl

i obchod v rukou 350 vrcholových vedoucích. Vedení je politická profese: na špici bylo 95 % členů komunistické strany, na úrovni jejich náměstků kolem 40-60% V sofistikovaných organizacích se stranickost a odbornost více vyvažovala.

Plán byl podložen mnoha racionalizačními a optimalizačními výpočty. Náplň plánu se argumentovaně diskutovala, bylo-li třeba i na místě, „pod jeřáby“ (příkazová manýra se rozmohla až v době  tzv. normalizace a jen na čas).. Značně se rozšířila „operační analýza“ (operations research). Řešily se úlohy typu optimálního sortimentu, čekacích front, „obchodního cestujícího“ a mn.j. Na velmi dobré úrovni bylo ekonometrické modelování. Mezi prvními se u nás uvádělo rozhodování za nejistoty a rizika (první překlad světového protagonisty H. Raiffy). Pokročila tehdy v celém světě pěstovaná teorie růstu. Poměrně záhy byly zpracovány matice meziodvětvových vztahů (input-output matrix). Řešily se problémy národní racionality, jako návratnost vložených prostředků, racionální kooperace (outsourcing), mezinárodní dělby práce. I tak velké problémy, jako posouvání energetické zátěže od Vladivostoku po Aš nebo posouvání kombajnové žatvy z východu na západ země. Plánovací ústředí mělo k dispozici velké výpočetní středisko.

                Hlavní úkol byl jiný než dnes. Trh nebyl problémem, po dlouhou dobu – až do sedmdesátých let - byla poptávka hrubě neuspokojena. Kritickým problémem byla výrobní kapacita. K organizaci výroby se přistupovalo „z procesního hlediska“ (které se světově uplatňuje právě v dnešní době). Rychle se překonávala dřívější univerzálnost závodů, odpovídající epizodickým zakázkám, všeobecně se zaváděly výrobní linky (namísto dílen). Průběžný čas se zkracoval, produktivita rostla i v násobcích. Překážkou byl kusový a malosériový charakter investičního strojírenství. Čeští inženýři jej překonávali s pomocí typové technologie. (Přelomem byla stať „Závod těžké kusové výroby pracuje sériovými metodami“ v Podnikové organizaci 1957). V té době byl český přístup ve světovém srovnání nejpokročilejší.

                Ve společenství zemí kolem bývalého SSSR bylo bývalé Československo považováno za společnou „kovárnu a strojírnu“. Země byla přetěžována vývojem a výrobou nových složitých zařízení. Ačkoli rozsah výzkumu a vývoje vzrostl z předválečných 3 000 na 130 000 pracovníků, inovační kapacity byly přetíženy nad únosnou míru. Zvláště napjatá byla situace ve strojírenství (země s 0,3 % světového obyvatelstva vedla 6 % světového strojírenství, jehož výrobky  spadaly do 80% známých výrobních oborů). Expandující množství výrobků nebylo možné udržovat na úrovni. Československo v sovětském sevření se stávalo obětí své vlastní vyspělosti.

                Přesto se dosáhlo některých technických vymožeností, jako jaderných elektráren, deset roků první místo v textilním strojírenství (založené na vynálezu  bezvřetenových spřádacích strojů a tryskových stavů), elektronového mikroskopu a později elektronového litografu, dosáhlo se světově největší výroby tramvají, diesellokomotiv, terénních nákladních vozů, leteckých cvičebních soustav, kontaktních čoček, výjimečného místa v motocyklech, pletacích strojích, zdvižných vozících, semtexu, Baťovo dědictví dokládala největší spotřeba bot na hlavu atd. Vědecké strojírenství se podílelo na vesmírných letech, jeho přístroje se najdou v sovětských a nyní i amerických družicích (česká vědecká družice Magion plní své poslání už déle než 15 let.

                Operativní řízení výroby  mělo své počáteční předlohy pro těžké strojírenství v První brněnské, pro všeobecné a hromadné strojírenství v Zetoru a ve Waltru, pro ekonomickou kontrolu v Baťovi. Postupně se stále více spojovalo s optimalizací a počítači. K pozoruhodnostem náleželo, že k řízení s pomocí počítačů se přeškolovali i dělníci. (Např. v Jihlavanu, kde pracovalo jinde nevídaných dvěstě NC strojů).

Kritickým článkem se stala automatizace. Zpočátku nezůstávala za světem. Počet NC strojů byl koncem padesátých let dokonce stejný jako v  USA (American Machinist, 1958). V osmdesátých letech působilo téměř sto pružných, tj. automatizovaných výrobních systém S), z nichž nejlepší (v TOS Olomouc vyvinutý ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění, VÚOSO) zařadila  mezinárodní organizace mezi světově „sedm nejlepších“.

V Československu byl vyvinut druhý počítač na evropském kontinentu (Sa-Po, po ZUSE, který byl starší než americké počítače, ale menší). Ovšem potom prudký rozvoj mikroelektroniky, výpočetní a komunikační techniky nás minul. Zpoždění v těchto oborech, které byly nad naše síly, kde sovětské inženýrství nestačilo, nás nakonec oddělilo od pokročilého světa.

                V Československu se pěstovala kybernetika a teorie systémů na mezinárodní úrovni. (Vytýkalo se sovětské znevážení kybernetiky jako „pavědy“, ale to se týkalo ideologických externalit, sovětská věda ji intenzivně rozvíjela pod názvem „těorija avtomatizaciji“). Česká společnost kybernetická byla velmi čilá. Od roku 1972 se Československo podílelo na založení a práci Mezinárodního ústavu aplikované systémové analýzy (IIASA) v Laxenburgu u Vídně spolu s 15 zeměmi Západu  i Východu. (Od devadesátých let pokračuje jen Slovensko).

                Od konce šedesátých let se přijímaly podněty nové teorie jakosti (hlavně z USA a Japonska). Byli k nám přizváni všichni tvůrci nové koncepce, nechyběl snad nikdo. Východiskem byla u nás vysoká úroveň statistické kontroly výroby, z níž se vyvinula (jako na celém světě) „totální kontrola jakosti“ a dále „totální řízení  jakosti“ (u nás jako „komplexní řízení jakosti“). O jakosti českých výrobků se vyslovují zpětně pochybnosti, ale zřejmě odpovídala poptávce (i jinde se zajišťovala  „ekonomicky oprávněná jakost“). Ostatně vývoz do „vyspělých kapitalistických zemí“, kde nárok na jakost byl nekompromisní, neklesl nikdy pod 20 %. Podniky zahraničního obchodu provozovaly 400 podniků v kapitalistických zemích. U nás bylo po celou dobu  kolem 20 západních podniků, většinou servisních (IBM,Voest-Alpine, RIV, SKF atd).

                Pokročilá byla organizace údržby a oprav. Soustava  PPO, „preventivních periodických oprav“, daleko předčila mnohé jiné (teprve od sedmdesátých let se zaváděla v Japonsku a od osmdesátých v USA). U nejčetnějších strojů se přecházelo od oprav k výměnám (opravna na místě vyměnila stroj k opravě za opravený).

                Kritizuje se ekonomická  úroveň výroby, a právem. Ale vysoké objemy výroby, světově mimořádné, umožňovaly těžit „výhodu výroby ve velkém“ (economy of scale) a milosrdně zakrývaly místní nehospodárnosti. Slušný ekonomický výsledek zpravidla prostě „vyšel“. Podniky si stěžovaly, že nemají dost vlastních prostředků, generální ředitelství přerozdělovala investice na místa, kde byl největší tlak plánu, anebo výhled na užitek (jak se to znovu praktikuje dnes).

                Kritickou chybou bylo opuštění světových cen, aby se „do země nevnášel živelný ekonomický cyklus“. Používání „rozdílových ukazatelů (zahraniční rentability)“ jejich vliv nemohlo nahradit. Vyrovnávání rentability vývozu nebylo nepodobné praxi nynějších velkých diverzifikovaných vývozců.

                Od roku 1967 působil Institut řízení, který soustřeďoval práce na výzkumu, poradenství, školení, informaci a publikaci  v oboru řízení. Všichni generální ředitelé a jejich nástupci procházeli školením v délce 8 měsíců. Obsahem byly nové světové poznatky o řízení. Instruktoři byli význační akademičtí pracovníci, ale i naši a cizí znalci ze zahraničí (například naši obchodníci na téma jak pronikat na zahraniční trhy). Zpracovávali množství praktických úloh, a to nikoli sami, nýbrž se svými odbornými štáby. Všichni se naučili pracovat s počítači a řešit pro svou potřebu jednodušší rozhodovací úlohy.Po celou dobu se učili intenzivně anglicky. Na konec se odebrali na čtyřtýdenní studijní cestu do USA. (Stálá spojení Institutu vedla také do UK, Francie, SRN, Rakouska, a ovšem na Východ). Pro nižší kategorie vedoucích působilo kolem 30 odvětvových institutů.

                V té době působily centrální orgány pro vědu a informace. Rozšířila se činnost Akademie věd. Československo uzavřelo smlouvy s více než 300 světovými datovými a informačními bázemi. (Využití těchto možností na jednoho vědeckého pracovníka přišlo měsíčně na 25-35 dolarů).

                Svaz čs. vědeckotechnických společností, s více než 700 000 členy, organizoval výměnu odborných názorů a zkušeností a pořádal poznávací zájezdy do zahraničí.

                                7. Kolaps komunismu a obnova kapitalismu

                Hospodářství neustále rostlo, ale zpomaleně. Extenzívní zdroje se blížily holému vyčerpání, jenže přechod na intenzívní dráhu se pro zaostalost politické garnitury prostě nedařil. Neustále se obnovovaly pokusy o reformy, ale zůstávaly na půl cesty. První už v roce 1957 (technicko-organizační rozvoj). Několik pokusů je spjato s kritickými vystoupeními a návrhy O. Šika na spojení „plánu a trhu“ (později jako „třetí cesta“). Velkým reformním pokusem bylo „Pražské jaro 1968“, ale skončilo násilným vyvrácením.

                Reformy narážely toliko na odpor politické moci (sovětské a naší). Ale také na nedomyšlenost a nedodělanost. K zapamatování je výrok škodováckého vedoucího cenového odboru po ekonomické reformě: „ zvýšení cen škrtem pera dokáže dnes víc než stovka inženýrů“. Ekonomické nástroje postrádaly náročný  institucionální rámec a povolovaly tlakům na „lehčí život“ v podnicích.

                Ještě závažnější však bylo zpoždění v „sociální modernizaci“, jako prohlubování politické plurality, samosprávního režimu, vyzvednutí lidských práv a občanských povinností, pevnost právních a etických norem, posilování subsidiarity a solidarity atd.

                „Sametová revoluce“ v listopadu 1989 skoncovala se socialismem. Začala se restaurace kapitalismu (zpočátku jen pod heslem pluralitní demokracie a tržní ekonomiky).

                Restituce zestátněného majetku původním vlastníkům nebo jejich potomkům a aukce menšího majetku vytvořily rychle základ soukromého hospodářství.

                Začala se transformace celé ekonomiky. Náklady transformace byly dotovány odvody ze zisku státních podniků. Byly enormní, v prvním roce 75 %, v dalším 65% a ve třetím 55%. Odtud pochází hluboký nedostatek kapitálu v bývalém státním sektoru. (Kdyby před takový tlak byl postaven zahraniční kapitál, prchal by v děsu.).

                Transformace měla dva segmenty: privatizaci a restrukturaci. Zatímco privatizace postupovala velkou rychlostí, za léta 1992-1994 bylo už 80% hospodářských aktiv v soukromých rukou, více než v některých západoevropských zemích, restrukturace se protahovala (v některých podnicích ani dnes vážně nezačala). Proces privatizace pokračuje, už sice jen ze soukromých rukou do soukromých rukou, ale mohutnějšího kapitálu. Tržní cestou vznikají stále větší podniky se zmezinárodněným kapitálem. Začalo se rozbíjením národního oligopolu a končí se ještě mocnějším oligopolem globální povahy.

                Zahraniční poradci a mezinárodní instituce jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, povzbuzovaly naše pokusy s rychlou privatizací (radily k „šokové terapii“, kterou o něco později po špatných zkušenostech odvolaly a omluvily se za chybné rady).

                V překotné privatizaci se nedbalo na institucionální, především právní  rámec (za deset let to M. Thatcherová na konferenci na Pražském hradu nazvala fatální chybou). Uvolnil se prostor soukromé hrabivosti a spekulaci. Poztrácelo se kolem dvou národních důchodůvyňatých z kapitálového oběhu do soukromého majetku nebo zavlečených do zahraničí, což čeština pokřtila, nikoli originálně - termín pochází z amerických třicátých let - na „tunelování“. Frapantním případem je soukromý prodej celé české námořní flotily, která bývala větší než východoněmecká!). Český profesor z Mnichova to charakterizoval slovy: „kde se nechá krást, je zbytečné zvyšovat produktivitu.“

                Nastal pokles ekonomiky. Po deseti letech domácí produkt stěží dosahuje úrovně osmdesátých let, v průmyslu je nadále o 15% nižší, v zemědělství o více než 30% nižší.

Ke konci devadesátých let se ekonomika zotavuje, začíná růst a její dynamika se stupňuje. Česká ekonomika se stává zajímavou a přítok zahraničního kapitálu se proti polovině devadesátých let ztrojnásobil. Vyhlídky české ekonomiky – pokud nenastane nějaký evropský nebo světový zvrat – jsou slibné. Inherentní české potenciály vycházejí na povrch.

                V Českých zemích působí skoro všechny největší multinacionální podniky (MNC). S pobočkami představují sice jen kolem 10% všech velkých podniků, ale produkují skoro polovinu domácího produktu a přes 60% vývozu. Přinesly s sebou svou západní podnikatelskou a manažerskou kulturu. Transfer západních znalostí a know-how urychlily také společné podniky (joint ventures). Rovněž noví podnikatelé,  kteří investovali „do sebe", poznali svět byznysu a vedou zdatné podniky.

                V naší zemi působí celá „velká šestka“ mezinárodních poradenských a auditorských firem. Působí tucet škol byznysu, které nabízejí nejvyšší vzdělání v byznysu zakončované graduací MBA. Vychází kolem 50 odborných časopisů. Přístupné jsou všechny databáze.

                Po deseti letech transformace se čeští manažeři naučili otáčet na trhu, někteří už i na vyšším stadiu v „superkonkurenčních“ poměrech.

MNC svěřují ze dvou třetin vedení svých místních podniků Čechům, a další se na to chystají. Někteří dnes řídí už víc než jen české podniky,

Například A. Barčák celé evropské operace General Motors, J.  Muhlfeit činnost Microsfotu ve 24 zemích. Čeští manažeři vyšli do světa a zakládají své zahraniční pobočky. Množí se případy, že zahraniční centrály spoléhají na českou práci ve výzkumu a vývoji, v experimentování, navrhování konstrukcí a technologií. Obraz české schopnosti se rozjasňuje. Jak se jeví, do sjednocované Evropy nejen vstoupíme, ale i něco evropsky užitečného s sebou budeme moci přinést.